Dr. Mephisto Pheles

Už zase bych začala větou: "Myslím, že..."

Tak tedy, musím se stydět za svou malou slovní zásobu a nepoužiji ji.

Tentokrát nebude žádná poezie, ale první kapitola povídky jménem Dr. Mephisto Pheles. Bylo mi řečeno, že za ní se stydět nemusím, tak ji sem prostě a jednoduše dám. Je to zase něco nového, jsem hrozná, pořád něco začínám a nic nedokončím, ale což... Mohla bych přidat ještě pár starších fotek, když už zase sedím a flinkám se u počítače. Ale nejprv to počteníčko...

Dr. Mephisto Pheles

            Kamera má v záběru veliký jehličnatý les. Některé ze stromů jsou ještě zasněžené, jiné jsou stále stejně tmavozelené. Všechno působí šedě a bez života, není slyšet vítr - jako kdyby úplně ustal, nezpívají ptáci, možná, že už tu ani nežijí.

            Kamera se snáší z výšky nad lesem přímo mezi větve stromů a dostává se do temnoty, než si naše oči zvyknou. Brzy se ale objevuje světlo, které se stává středem pozornosti.

             Záběr nás dostane skrz les na prosvětlenou mýtinu. Je tam dům. Je starý, jeho omítka je místy opadaná, střecha je obrostlá mechem a sesychá na ní tráva. Co nás ale zaujímá nejvíce, jsou dveře. Ne, je to spíše portál. Klene se nad ním oblouk, je tam i nějaký zašlý nápis – nejde rozluštit - a po pravé i levé straně stojí jako strážce socha hydry. Vypadá, jako by se chtěla vrhnout po každém, kdo vstoupí, jen ne po svém pánu.

            My ale nesměle s kamerou vstupujeme dovnitř. Je tam tma a všude je spousta pavučin a rozházených věcí. Na zemi se válí papíry, lahve od minerální vody… Chuchvalce prachu se pohybují kolem stěn s průvanem. Procházíme dlouhou chodbou. Trvá dobu, než zahlédneme první okno. Je otevřené a dlouhé červenofialové závěsy vlají ve větru. Všechno se tváří podezřele. Jsme uvedeni do rozpaků a netušíme, co se může stát.

            Kolem zdi zatáčíme doprava a procházíme dveřmi.

            Vstupujeme do toho pokoje. Je v něm ještě větší nepořádek než ve zbytku domu. Podlaha téměř není vidět pod vrstvou popsaných archů papíru. Nezáleží, co na nich je. Jsou na zemi. Zajímavý je pro nás stůl. Je masivní, dřevěný a stejně jako zbytek vybavení starý. Jsou na něm škrábance a na boku se ukazují hluboké zářezy od nože. Je ale škoda ho vyhazovat. Má spousty praktických zásuvek a pracovní plocha se zdá být dostatečně velká pro každého z nás. Je ale též plně pokrytá popsanými papíry, leží zde i několik deníků vázaných v kůži. Některé jsou už poněkud otrhané, další působí nepoužitě.

            Teď už dokážeme přečíst, co je na dokumentech psáno. Moc nám to ale nepomáhá. Nákresy složitých aparatur, matematické vztahy a chemické rovnice rozepsané do několika řádků. Není tomu rozumět. Všechno je psané velmi precisně černým inkoustem. Nejsou tam škrtance, je to přehledné… Kamera se ještě jednou otáčí po místnosti.

            Náhle do pracovny vchází muž v bílém plášti. Otevírá druhé dveře. Ozývá se úzkostné zaskřípění, když se dveře otevírají. Je to první opravdový zvuk, který jsme zaslechli. Takže zvuk ze světa ještě nezmizel. S jeho příchodem se ozvala i tichá hudba. Sedá si na otáčivé křeslo za stolem. Jednou si povzdechne, lokty si opírá o stůl, do dlaní pokládá hlavu a dívá se před sebe. Díky kameře se na něj můžeme podívat ze všech stran.

            Je mladý, nemůže mu být více než dvacet pět. Je vysoký a poněkud vyhublý. Nemá žádný výraz a má kruhy pod očima. Dlouhé zlaté vlasy mu leží na zádech a pár pramenů má kolem obličeje.

            Vytahuje z kapsy pero, se kterým si začíná z nudy pohrávat. Několikrát ho protočí mezi prsty. Brzy ho omrzí a odkládá ho opatrně na stůl. Pokládá se do křesla a zaklání hlavu. Jednou nohou se odráží od země a točí se na křesle. Usmívá se u toho a pobrukuje si nějakou jednoduchou melodii.

            Stejnými dveřmi jako jsme přišli my, přichází po chvilce i pohledná slečna v tmavomodrém kostýmku a s plnou náručí balíků.

„Bang!“ ozvalo se z křesla. Mladík se otočil ke slečně, která se ho očividně trochu lekla a usmál se na ni. „Nesete mi ty deníky? A co ty papíry, máte? A ten inkoust z olihní, o který jsem vás žádal? Řekněte, nemohl jsem se dočkat... Zpozdil jsem se kvůli tomu v práci!“

„Ano, doktore Phelesi. Všechno jsem vám přinesla. A to už jste opravdu popsal i ty deníky, co jsem přinesla minule? Vždyť jich bylo čtrnáct!“

„Popsal, co vám budu říkat. Bolela mě z toho ruka.“ Mladík se sklesle dívá na slečnu modrýma, zaslzenýma očima a prosí ji tím pohledem, aby tu sním chvilku zůstala. Slečnu jako by to snad ani nezajímalo.

„Přinesla jsem vám i nový kalendář. Vždyť už je půlka ledna.“

„Půlka ledna? Měl jsem dojem, že je tak říjen, možná listopad. Já se v čase prostě nevyznám. Ale to vám musím říct. Včera v noci se mi to konečně povedlo… No není to úžasné?“ Mladík rychle vstává z křesla a přechází ke slečně. „Jen škoda, že se toho nedožil, nemyslíte? On tolik chtěl…“

Slečna mu ale skáče do řeči. „Já vím, že chtěl, ale chtěl by, abyste se kvůli tomu pitomému výzkumu zhroutil? Kolik nocí už jste nespal? Hhh? Vypadáte příšerně.“

„Hmm. Asi jsem nespal dlouho, já nevím.“ Mladík sklání hlavu, pozoruje nesměle špičky svých bot.

„Mephisto, je vám sotva osmnáct a už se tolik přemáháte. To přece nemůžete. Nikdo vám neřekl, že se taky musí spát, ne jenom pracovat?“ Slečna chytá mladíka za ramena. Ten už ale pláče a nevypadá to, že jen tak přestane.

„Ale no tak. Přece nebudete plakat, Mephisto. Já uvařím černou kávu a něco malého k jídlu, a pak mi všechno povíte, ano?“

„Hmm,“ odpovídá Mephisto. Rukou si utírá slzy, ruku pak do pláště.

            Mephisto v okamžiku, kdy slečna odchází, začíná uklízet veškeré věci ze stolu. Aby tam bylo místo alespoň na kávu a pár talířů.

            Mladík nečeká dlouho a přichází slečna. V ruce má podnos s kávou a je na něm i talíř se sendviči.

„Tak, povídejte, doktore. Jak jste pokročil?“ Oba upíjí kávu a mladík se s vervou vrhá na sendvič.

„No, víte, konečně jsem našel tu správnou směs a následnou reakci, to vám asi nebudu všechno vysvětlovat, ale… Za pomocí mé a netopýří krve se mi podařilo oživit měsíc mrtvou rybičku. Není to úžasné? Co si o tom myslíte?“ Mladík se najednou rozzáří.

„Myslím, že je to úžasné, ale není to trochu nebezpečné?“ strachuje se slečna.

„Proto jsme se s otcem schovali sem. Nikdo o nás nevěděl a církev nás, teda mě, nemá šanci najít, ale kdyby to zjistili, bylo by to špatné, víte? Asi by mi zabavili laboratoř. Já nevím…“ Mephisto se opět začíná chovat nesměle a sklesle. Sám nemá v hlavě jasno, je zmatený a unavený.

„Otec by na vás byl pyšný, Mephisto. Jsem si tím naprosto jistá. To, co jste dokázal v osmnácti letech, nedokáže pravděpodobně nikdo ještě dalších sto let.“ Slečna se na Mephista mile usmívá a dál kouše sendvič.

Po chvilce zase promluví mladý doktor: „Už máte dojedeno? Ukázal bych vám mou rybičku. Ta je ale v laboratoři a taky,“ zašeptal Mephisto. „Můžu vám říct jedno tajemství?“

„Jistě, pojďme se podívat a můžete mi říct, co chcete. Jsem jedno velké ucho.“

„Tak tedy pojďme.“ Mephisto se zvedá ze židle jako první, upravuje si plášť a všechny vlasy si uvazuje do culíku.

„Pojďte prosím tudy.“

Kamera pronásleduje dvojici mladých lidí, kteří schází po schodišti dolů do podzemní laboratoře. Po cestě se postupně rozsvěcí světla a zase zhasínají, když je přejdeme.

Doktor se slečnou přicházejí na místo.

„Páni, nečekala jsem, že je to tu tak veliké.“ Říká opravdu uchvácená slečna.

„Tohle ale není to nejzajímavější, tady jsem dělal jen nějaké méně potřebné rozbory. Následujte mě, ukážu vám tu rybičku. A taky vám pak řeknu to, co jsem chtěl. Jsem z toho trochu nervózní. Ještě nikdo tu nebyl, kromě mě.“

Za malý okamžik přicházejí do místnosti s obřím akváriem.

„Podívejte se, to je ta rybička.“

V akváriu plave kolem dokola žralok a slečna je poměrně vyvedená z míry. „Ale vždyť tohle není rybička.“

„Já vím, ale já mu tak vždycky říkal, vždyť je to prostě Rybička,“ usmívá se Mephisto. „To ale není to nejlepší. Já vám teda řeknu, to tajemství, můžu?“
            „Jen do toho.“

            „Dobře. Já jsem Mephisto Pheles. Jsem vystudovaný doktor biologie, chemie a zabývám se výzkumem umělého života. To víte, problém je v tom, že můj otec, nebyl můj otec, chápete? Můj pravý otec zemřel už před 119 lety a já jsem jeho největší životní objev. Žiji už 137 let. Ale pořád vypadám stejně, to je úžasnější, než to, co jsem zatím dokázal já, ale otec spálil všechno, co bych mohl použít k další práci, a tak jsem musel začít od začátku... Ach jo.“

            „Tak, teď si děláte jenom legraci, že jo?“ táže se zděšená slečna.

            „Ale vůbec ne, když vy jste taková, strašně hodná a milá, myslel jsem, že vám to můžu říct.“

            „Já vás chápu. To ano, ale nejsem si jistá, jestli to můj mozek tak lehce zpracuje.“

            „To nevadí, tak můžete jít zatím domů, budu vás zase čekat příští týden,“ usmívá se Mephisto.

            „Dobře,“ říká tentokrát slečna nesměle.

            Slečna odchází a odjíždí malým stříbrným autem značky Toyota.

            Vidíme už jenom Mephista, jak stojí na prahu dveří a mává slečně v autě.

           

O týden později.

           

            Kamera má v záběru veliký jehličnatý les. Některé ze stromů jsou ještě zasněžené, jiné jsou stále stejně tmavozelené. Všechno působí šedě a bez života, není slyšet vítr - jako kdyby úplně ustal, nezpívají ptáci, možná že už tu ani nežijí.

            Jakmile se dostáváme na světlinu v lese, už nenacházíme starý dům, jsou tu jenom hořící trosky. Střecha praská a řítí se dolů. Všechny okna jsou rozbitá a valí se z nich oblaka kouře.

            Všichni upřeně pozorujeme tu katastrofu a jen málo z nás si všímá toho, že za domem se ztrácí v lese postava v bílém plášti.

            Nastává tma. Hraje hudba a do ní praská oheň…

Počteníčka teda bylo dost? Tak teď ty slíbené obrázky.

Tyhle fotky budou zase z Náchoda, takže nejsou tak staré. Bylo to zase při cestě na čarodějnický vrch, neboli náchodský Dobrošov.

Teď už se s vámi zase rozloučím. 

P.S.: Je sice půl sedmé, ale dobrou noc a sladké sny,
                                                                                 m e d u s a.

おやすみ。

Zdravím,

já už opravdu nevím, co se mnou je a proč sem vlastně píšu, když to stejně nikdo nečte, asi pro můj dobrej pocit, že nejsem až tak k ničemu a umím ze sebe vydolovat pár - ne moc kloudných - slov. Jsem ráda, že mě ale jazyk a pár dobrých přátel neopustilo, jinak bych tu takhle neseděla a nesnažila se psát všema deseti, jak nejrychlejc to půjde...

Včera večer jsem přijela domů z daleké cesty, shodila jsem ze zad baťoh, otevřela okno a koukala z něj. Nenapadalo mě nic, než že chci být tím větrem, který si mi příjemně pohrával s vlasy a svou svěžestí provoněl celý můj pokoj a přichystal mi ho tak k příjemnému spánku. Myslím, že jsem ješte nikdy nepsala poezii jako takovou, kromě přání k narozeninám.Včera to ke mně přišlo totiž samo, asi z toho nebe, na které jsem se dívala, a já rychle musela najít tužku a kus papíru, kam bych se vypsala. Prosím:

Vítr čechrá šlahouny mých vlasů, 

jeho děti laskají

věčnost korunních lístků.

Děti si skotačí pod větvemi

- holými rukami - 

nahé krásy.

Musí jít zpět.

Oběhnou mě a pohladí, chytnou mě za ruku,

hlasitě volají.

Dýchám a stojím,

jejich dech mi motá hlavu.

snad už se zastaví.

Čistá tma teď je,

nad tou věčností.

Brzy však skončí;

"Odveď mě za sebou!

Nehrej si a nepodváděj,

nikdo tě nevidí..."

Jaro přišlo, tak se prosím nedivte, trochu to na mě všechno jaksi taksi leze a hlodá mi to šedou kůru mozkovou...

S takovými třešněmi jsme strávili "Čarodějnice, Beltain...", jak chcete. V Náchodě, kde bylo mimochodem opravdu krásně se všemi, kteří tam se mnou byli. Jsem beznadějná, s každým je mi svým způsobem nějak dobře, ale tady mi bylo krásně. Tak ještě něco na rozloučenou, než padnu za vlast...

おやすみ、してください。

Oyasumi, shite kudasai.

Výlety...

Drazí,

již velmi dlouhou dobu jsem přemýšlela, jestli má vůbec cenu psát, jelikož už jsem nic nenapsala už od prázdnin... Není to tak, že bych neměla čas, jen můj životní systém nebyl natolik zaujímavý a nenadchnul mě tak, abych něco psala, kromě nutných úkolů do školy.

Velmi radikálně jsem se v poslední době změnila, nejezdím za milovanou a nejdražší yasmin (to ale hned napravím, samosebou), nic nekreslím, nic nevyrábím, ale dala jsem se do focení, alespoň v mezích možností. On si totiž občas nový foťák, FREDY, (Nikon D5100), zaslouží trochu vyvětrat a tak jsem ho vyvenčila už několikrát.

Poprvé jsme spolu byly venku, když byl den ještě mladý a my jsme už jen ze zvyku slavili svatého Silvestra. A z nezvyku jsme ho oslavili úplně jinak, než jsme očekávali... Navštívili jsme tu tajemnou neprobádanou krajinu v okolí Javořických vrchů v období, kdy začala ta nejkrutější letošní zima, která bohužel zase hned skončila. S vypětím všech sil jsme se po ledě vyslověně škrábali na vrchol té nejvyšší hory jménem Javořice. (teď tu zní tajemný podtón)...

No, a todle tam prostě stálo. Ve vodě, v rybníčku Brčálníku, tam, kudy jsme procházeli.

A makro se muselo taky ozkoušet. K tomu napomohl tento fešácký mech, který ani nevím, jak se jmenuje.

Taky tam bylo všude hodně stromů, které pózovaly a ani se nějak necukaly, když jsem je fotila, asi se už hold nestydí...

Toť asi vše pro dnešek, dalších výletů ale bylo hodně, tak možná zase někdy naslhedanou, em.

Sladké Nicnedělání.

OK!

Ani nevím, jak je možné, že jsem takovou dobu nic nenapsala. Že se nestydím, že? Ach, no ale já vůbec nic nedělám a vyžívám se v tom Nicnedělání... No a důsledkem je to, že se teď musím vymlouvat.

Ale alespoň jedna věc, kterou jsem udělala během mého Nicnedělání - mimochodem, inspirovala jsem se Kryštůvkem Robinem z Medvídka Pú - bylo to, co vám, drazí, ukážu právě teď.

Líbí se? Sladké, lehce recesní ovoce... První ohlas: "KSČM?"


Jen je škoda, že jsem nemohla alespoň kousek prázdnin strávit s mou nejmilovanější osobou na světě. Ach, jak mi schází noční filozofování s yasmin. Ale netruchleme. Uvidíme se někdy, až nám to vyjde. A porušíme mé sladké Nicnedělání...Až na ty naše olympiády je vše perfektní, že? Český jazyk, francouzština... Užíváme si obě. No nic. Končím.

Au revoir, mes amis.

Sabaku no Gaara.

Dobrá, dobrá, dobrá...

Přiznávám se a nebudu to nějak zatajovat. Jsem JAPONSKOFILNÍ. Tak a je to.

Já to dneska nebudu nějak prodlužovat, jelikož já ani nemám, co psát. S yasmin jsem se neviděla, navštívila jsem festival JID a trochu jsem malovala. Výsledek si posuďte.

katarina p.

Jak už mnozí možná víte, minulý víkend jsem strávila s yasmin. on to tedy nebyl celý víkend, no ale. Jak jinak to popsat, že. Ehm.

No a jak jinak to mohlo zkončit, než s foťákem v ruce a s pár věcičkama v tašce. A to pár myslím takto: 2 tašky, batoh, stativ... Neradno popisovat dále.

Další dny už pro mne zas tak zajímavé nebyly, jelikož jsem 2 z nich strávila v posteli s ukrutným pocitem špatnosti a bolením hlavy, další dva hraním na klavír, četbou, psaním dopisů a mimochodem koukáním se na japonské seriály - nešnášené yasmínkou - a také malováním těch úžasných postaviček. Ha. Možná se o ně s vámi někdy podělím. Až budou hotové. Možná někteří znáte Gaaru nebo třeba Kimimaru, Hakua... Ach.

Objevila jsem novou stinnou stránku mojeho já. Japonsko... Hmm. Z toho víkendu ale vzniklo toto.

P.S.: yas, promiň, ale já si to nemohu odpustit. <3

Bububububu! Vlastně ne. Uááá. Já se toho foťáku bojím.

Copánek. Krásné, elegantní.

 Zbývá jen doufat, že se to všechno nesesype...

Sbohem...!

Just fly away!

Neuvěřitélné, co mě všechno nenapadne dělat v dlouhé chvíli...  Víte, já jsem toitž včera udělala strašnou spoustu věcí, že mi není hanba, pracovat o víkendu. Uklízet, povléct si postel, tvořit, hrát Beethovena na klavír... Ach. Jak já se zamilovala do Beethovenovy Quasi una fantasia, neboli Měsíčního svitu. Lépe řečeno jeho I. věty, alespoň se tak domnívám. Dále, posuneme se dále.

To slovo tvořit je nejdůležitější a velmi příhodné, jelikož dnes, DNES, má moje maminečka narozeniny. Tudíž jsem se rozhodla nic nekupovat, ale vytvořit. Asi po vteřinovém přemýšlení jsem sáhla po jedné brožurce. No a pak z toho vylezlo něco, co jsem ani nečekala, že by mohlo. Totiž já se nechci nějak vychloubat, ale vážně se mi to povedlo, tedy alespoň mě se to strašně líbí... Snad se to bude líbit i jí. Myslím tím maminku... A snad dokonce i vám.

Tak co nato říkáte? Hmmmm.

Vaše em.

Windmill n°2.

No, doufám, že se to bude líbit i vám, jelikož mojí rodince se to líbilo... Tuto práci jsem dělala v letech 2009-2010, jelikož jsem strašný lenoch. A po roce ji dostala babička k Vánocům. Nic víc není třeba říkat. Je to na A1, suchým extrasoft pastelem. No posuďte, není to nic extra, ale...

Your  m e d u s a.

Imprisoned Forever - Kapitola I.

Hahaha, lidičky...

Moje odhodlání se o vánočních prázdninách k něčemu dokopat bylo nakonec silnější než já a já mám konečně několik věcí, o které se s vámi podělím. Ta první bude zrovinka toto. Nebudu to zbytečně okecávat. Omlouvám se předem za ten zvláštně vyhlížející formát, ale takto to píšu v té šáblé ťukárně jménem word a takhle to taky zůstane...

Též jsem navštívila mou drahou yasmin. Bylo to tak inspirující a úžasné. No myslím, že hned zítra taky něco uveřejním... Jen se těšte.

Kapitola I.

Domníval jsem se, že můj život skončil, ale nebyla to tak docela pravda. Cítil jsem, jak můj mozek procitá. Pomalu, ale jistě. Moje myšlenky se začaly ubírat jedním směrem. Pořád jsem naživu!

Pomalu jsem otevíral oči. Povlak snu ze mne opadal neurčitě. Zrak se mi pozvolna zaostřoval, ale nespatřil jsem nic jiného, než tmu. Obklopovala mne ze všech stran, připadal jsem si jako v kleci. Vládlo tu hrobové ticho a vzduch byl chladný. Plnil mi plíce svou zvláštní harmonií. Něco tu setsakramentsky nehrálo.

Matná neurčitost snu byla ta tam. Náhle jsem se cítil tak určitě, že jsem si byl absolutně jist, že mým tělem a duší stále zachvívá Život. V duchu jsem zaklel.

Konečně jsem si uvědomil, co se mi asi stalo. Nemohl jsem se pohnout, vrátil se mi cit v těle, se kterým mnou projela ostrá bolest.

Náhle jsem v blízkosti uslyšel kroky.

Ironicky pak zaznělo: „Probudil ses?“ Okamžitě jsem v tom hlase poznal bratra.

Myšlenky mi běhaly hlavou neskutečnou rychlostí, ale nemohl jsem zaboha přijít na kloub tomu, co se  právě děje.

Kroky se přibližovaly pořád víc. Jejich zvuk se rozléhal a odrážel od kamenných stěn. Zoufale jsem se snažil přijít na to, kde jsem.

Bylo tu vlhko, zima, kameny… Především kameny. Že by mne věznil v nějaké jeskyni? Ale proč? A kde? A za jakým účelem?!

Kroky došly až ke mně. Cosi mě chytilo pod krkem, úplně znenáhla. Zasípal jsem. Přínos zvuku se mi rapidně zúžil, ale po chvíli to ustalo a já cítil, jak mi rozvazuje něco pod krkem.

Potom už kolem mě nebyla taková tma. Zběsile jsem se rozhlížel kolem sebe. Mé předtuchy se naplnily. Naproti mně stál Rogir s vítězným úsměvem ve tváři.

Nebyl jsem schopný slova. Civěl jsem na něj a on se v duchu ďábelsky usmíval.

„Pěkné probuzení, že?“

„Chceš tím snad něco naznačit?“

„Být tebou bych se nepovažoval za rovnocenného soupeře.“

„Co máš v úmyslu?“

„Ještě se ptáš?“ Zlověstně se zachechtal.

Sklopil jsem zrak a on mi mezitím uštědřil vší silou kopanec do břicha. Tělem mi projela pekelná bolest. Zkroutila mé tělo do křečovité polohy.

„Snad tě to nebolí?!“

Raději jsem mlčel.

„Och, chápu. Bez těch tvých slavných kouzlíček toho moc nezmůžeš. Hmm.“ Smutně kroutil hlavou.

Začal přecházet z jednoho místa na druhé. Asi metr od sebe, tam a zpátky. Nevím proč, ale cítil jsem se čím dál nervózněji. Co to se mnou jen, proboha, hodlá udělat?

„Mám pocit, že už nemá cenu to nějak zvlášť prodlužovat,“ odfrkl si s pohledem upřeným na mé stále tiše se svíjející tělo. „Nemám moc rád řečičky okolo.“

„To máme všichni společné. Tak prosím... Do toho!“

„Hmm... Tak rychle zas ne. Nechceš vědět, co se to hodlám udělat?“

Jenom tiše jsem procedil skrz zuby: „Ne.“ Nemělo smysl se o to zajímat. Věděl jsem to, i když jsem to nemohl pochopit. Jak se ke mně znovu dostal?

„Já chci abys věděl, co tě čeká. Naposledy se spolu pobavíme jako bratři. Vzpomínáš, když nám bylo osm... Jak jsme si přáli připojit se ke gardě. Bylo to úžasné. Nicméně to musíme ukončit. Všechno.“ Mluvil stále ironičtěji a já na něj jen tupě zíral. „Ještě jsem ti zapomněl sdělit. To, o co ses pokoušel minule. Moc mě to mrzí, ale duši už nemám. Jak bych ti to jen... řekl. Zaprodal jsem ji ďáblu. Hahahá.“

„Co jiného se od tebe dalo čekat,“ nic jiného jsem mu na to říci nemohl. Smrt mě čekala tak i tak. Ale i když jsem se směšně kroutil na zemi pod jeho nohama, slepý jsem pořád nebyl. Duši měl pořád na sebe připoutanou.

Nikdy to nedokázal, ani se o to nepokusil, ale já ano. Viděl jsem jeho auru. Pořád byla rudá. Poskvrnila ji krev. Bez duše by tam nebyla.

„Ne, tys na to už zase přišel. Náš chytrák.“

„Dost už!“

„Jak myslíš.“

Surově mě chytil za vlasy na týlu. Úzkostně jsem zasyčel bolestí a moje tělo se opět podřídilo jemu a nepřirozeně se prohnulo. Sám jsem je vysílením neunesl.

Ta chvíle byla nekonečná, i když trvala jen pár vteřin. Bylo to pro mne neskonale těžké, takto se ovládat, nekřičet a nevzpírat se tomu všemu, ale nešlo to. Musel jsem se smířit s tím, že to takhle skončí.

Donutil mě vstát. Klopýtal jsem a zakopával o vlastní nohy, ale dotáhl mne k jakémusi místu. Zprvu jsem ho nepoznal, ale pak mi to došlo. Bylo to velmi nápadité. Sám bych to asi nevymyslel lépe.

Pohřebiště králů.

„Ach ne! Já ti zapomněl říct, že máš zavřít oči. Takhle to není překvapení. Pojď, vrátíme se kousek.“

Táhl mě po zemi, bolest mi zatemňoval mysl. Už jsem ho nevnímal, neslyšel jsem ho, jen z dálky. Všechno bylo najednou v podivné mlze. Nebyla bílá, ale černá. Ten opar pořád houstl, až do chvíle, kdy se mi vše ztratilo. On, má mysl, vše. I co jsem měl rád.

Už jsem po té době zapomněl, co se mi stalo pak, jen jsem věděl, že to, co se mnou provedl, jen tak nikdo nevymyslel. Pamatoval jsem si útržky jeho posledních slov. „Vrátíme se.“ „Vstávej,“ křičel. Ale pak nic.

Pak už jsem zjistil jen jednu věc, která byla jak šílená a strašná, ale zvláštní a potěšující. Nebyl jsem mrtvý až tak úplně. Byl jsem teprve za pátou bránou. Podstatné bylo, že mi zbývaly ještě další čtyři, za které jsem se za těchto okolností nemohl dostat.

Byl jsem pevně ukotven na jednom místě, nemohl jsem svou duší pohnout ani o píď, ač jsem se snažil, jak to jen šlo. Bůhvíjaká kouzla mě upoutala na jedno místo ve Smrti i v normálním světě. Nemohl jsem pohnout víčkem oka, hleděl jsem vpřed. Ve Smrti do husté šedivé mlhy, v Životě do kamenité stěny – vlhké a porostlé mechem – obrovské jeskyně s trochou světla.

A ač jsem se domníval – a soudil jsem tak milně –, že už nikdy nebudu moci spát a bdít, toho mě naštěstí nezbavil. Hned při prvním setmění, kdy zmizelo světlo v jeskyni a Smrt byla chladnější než dřív, jsem usnul.

Dokonce se mi zdálo, že se mi zavřely oči, ale tomu tak nebylo. I když jsem je měl otevřené, nevnímal jsem obraz před sebou.

Tu noc se mi zdál první sen. Byl zvláštní a zprvu jsem ho nechápal, ale jelikož byl úplně první, uchoval jsem si ho v paměti.

V tom snu byl Rogir a spousta dalších lidí, ale hlavně Mrtví. Všude byli Mrtví. V zemi, kolem Rogira stojícího uprostřed kruhu, v tekoucí vodě, která je trhala na kusy. V prostřední části toho kruhu, který jsem pozoroval z vrchu – létal jsem nad ním jako pták –, stály nekomanti. Praví. Všichni měli pravé zvonce uvázané kolem hrudi. I někteří z nich byli Mrtvými,, aniž tak nevypadali.

Všichni pak sáhli po nějakém zvonci v jeden okamžik. Bylo to zvláštní. Vzali do ruky Saranet a rozezněli jeho dunivý a poutavý hlas. Nebezpečný a nezkrotný. I já jsem se snesl o hodně níž. Jako bych i ve snu opravdu slyšel volání zvonce a padal jsem, řítil jsem se ke kruhu. Zastavil jsem se asi 20 metrů nad kruhem. Dokonale jsem viděl všechno.

Mrtvé to trhalo rovnou na kusy, Rogir se při zvonění svíjel, křičel, proklínal, tělo se mu kroutilo a svíralo ho neviditelné lano hlasu Saranetu. Nebyla to pěkná podívaná, ale mě to těšilo. Bylo mu oplaceno vyvraždění královské rodiny.

Perfektně jsem se dokázal vžít do jeho pocitů. Zažil jsem si je před… Nevím jak to bylo dlouho.

Vzpíral se velice dlouhou dobu. Zkoušel hodně kouzel, aby se dostal ze sevření, ale nic mu už v této chvíli nedokázalo pomoci. Jeho snaha upadla a jeho křik utichl.

V té chvíli skončil můj sen. Jako pták jsem se střemhlav snesl k zemi přímo doprostřed kruhu a opět mě pohltila nepříjemná tma.

Po chvíli čistého a tvrdého spánku jsem procitl a znovu jsem spatřil šedou mlhu Smrti a vlhkou a lesklou stěnu jeskyně.

Tak pro mě na dlouhou, předlouhou dobu skončily sny,všelijaké vnímání spánku. Každou noc se opakovala jen tma a ve dne světlo…