Forever imprisoned - Prolog.

Konečně jsem zase začala na něčem pracovat... není to zatím asi nic moc, asi to stejně celé předělá, ale já nad tím moc nepřemýšlím... Ale přesto doufám, že z toho něco bude...

Prolog.

 Když nám bylo pět a nějaký mladík umřel v boji, či dokonce, když byla válka, říkali jsme: „Chh.. Až mě bude 20, taky chci být voják!“ „No jasně, to už nám bude hodně, budeme starý jako támhleti. To už budeme moct umřít taky.“  

To jsme si samozřejmě mysleli, a když jsme bojovali s klacky a prali se při tom o kus vynikajícího koláče od naší nejoblíbenější a nejlepší kuchařky, třásly jsme se na to, až budeme moct vzít do ruky ten opravdový meč. V těch časech našeho sladkého a nenáročného dětství jsme neměli - jak bychom mohli – jiný sen.

Jak jsme nesnášeli našeho otce, jeho průpovídky. Vždycky, když nás nachytal plížit se ke gardě, řekl: „Počkejte si, až vám těch 20 bude. Času máte dost. A za dvacet let budete říkat něco jiného. Uvidíte.“ Ale když se nad tím zpětně zamyslím a podívám se na to z jiného pohledu, on nám to neříkal bezdůvodně a už vůbec ne často.

Neměl na nás tolik času, obzvláště ne na mě. Povinnosti. K našemu Starém Království, kterému můj otec tak se ctí vládl. Jak to byla krásná léta, až do mých 23.

Tehdy jsem si myslel, že mi vše vychází dle mých opravdu jednoduchých plánů. Tak jsem usuzoval z toho, že jsem exceloval téměř ve všem a o nic, především ne o svou budoucnost, jsem se nemusel strachovat.

Byl jsem sice králův prvorozený syn, ale jak to jen říct. Nechtěný? Nemanželský...? Levoboček, to je asi to nejvýstižnější slovo. Nikdo kromě mě, otce a mého bratra to nevěděl.

Od mých osmi jsem se na všechno díval z povzdálí. A v tuto chvíli to bylo obzvlášť krásné. Vždycky. Sledovat jak rostou mé malé sestřičky, tedy, ne zas tak, ale menší. Bezbranné a nevinné. Jak sílí můj dvacetiletý bratr, který byl následníkem trůnu. Vždycky, celou tu dobu, jsem byl s nimi, alespoň to.

Pak jsem se stal členem královské gardy. Můj dětský sen. Každý den mě čekal tvrdý výcvik a s ním i zranění. Šrámy, zlomené prsty a týdny upoutání na lůžko. Skoro každý den jsem jedno utržil. Aspoň škrábanec jsem si každý den odnesl.

Ale to rázem skončilo.

Stal jsem se nejlepším, což bylo velice potěšující. Konečně mnou prostoupila a můj život naplnila spokojenost. Po 20-ti letech.

Ve Výsadní magii se mi nevyrovnal nikdo. Našlo se jen pár mistrů, kteří mě učili. Pořád ve mně kolovala královská krev a má píle a především touha se naučit to, co umí jen ti nejlepší, mě nutila se zdokonalovat a cvičit víc a víc. Nic jiného pro mě neexistovalo. Byl jsem pro to zrozen. Alespoň jsem se to domníval.

Mé fyzické síle se vyrovnalo též jen málo z ostatních gardistů. Má vytrvalost byla přinejmenším zvláštní. Někteří z nadřízených říkali, že to není možné, abych vydržel téměř třikrát více než ostatní. Mým úderům se nedokázal nikdo dostatečně bránit. Já to nechápal. Rozhodně jsem na nejsilnějšího nevypadal. Moje síla pramenila zevnitř. Z mojí magie. Bylo to... Už si na ten pocit přesně nevzpomínám.

Všechno mi vycházelo. Dokonce jsem mohl být mé rodině víc nablízku, něž jsem si přál. Přijal jsem místo královnina strážce. Obdivován mými sestrami jsem jím byl až do té doby, než se to všechno zvrtlo.

Když jsem to zjistil, pohltila mne smrt. Zármutek a vztek. Cítil jsem všechno a nic. Utržil jsem tu největší ránu. Největší šrám, dýku přímo do srdce.

To, co bylo uvnitř mě, rostlo... Ta podivná síla. Ničilo, spalovalo mě to zevnitř. A s tím vším rostla i zlost.

Královna a mé tři... Mé tři sestry byly zavražděny!

Došel jsem na to místo a... Podlomila se mi kolena. Padl jsem k zemi před nimi, před čtyřmi bezvládnými těly a třemi kameny Nejvyšší moci. I ty byly... Zničené. Uprostřed se jimi táhla prasklina. Pukly. To způsobila jen jedna věc. Královská krev. Ale kdo by...?

Nemohl jsem myslet. Sílil jsem se zlobou čím dál víc a věděl jsem, že za mnou kdosi stojí. Nevěnoval jsem mu pozornost, dokonce ani jeden pohled. Slzy mi kanuly po upocené tváři a rozbíjely se o ještě růžová líčka mé nejmladší sestřičky, již jsem třímal v náručí.

Slyšel jsem je zacinkat a pak se roztříštit na tisíc kousků. Jako by byly ze skla.

V tom okamžiku jsem z ničeho nic ucítil teplo. Procházelo mou hrudí. V tu chvíli jsem se úzkostně uchechtl. Hlas se mi zajíkal. Kouzlo mnou prošlo jako dýka máslem. Podržel jsem si ho v ruce a pak i v mysli.  Bylo to chabé. Tak primitivní.

Pořád vyrovnával jsem se tou ztrátou... Chtělo se mi smát, křičet, ale pořád mi slzy stékaly po tváři na plášť.

Ale v tuto chvíli už jsem neměl čas na zoufání a truchlení. Bylo to divné, normálně bych se nezaobíral něčím, co se dělo mimo mě, ale sílil jsem. Pořád. Nedalo se to vydržet.

Nechtělo se mi od nich vzdálit ani na krok, ale mé podvědomí mě k tomu donutilo. Cítil jsem, jak se mi chvějí kolena, ale nechvěla se. Vysílením jsem nemohl zvednout ruce, ale má mysl to udělala za mne.

To kouzlo, na něž jsem už nemyslel, se najednou objevilo. Bez žádné snahy. Ne, že bych ho poslal. Vyletělo z mé ruky jako šíp. Proti mému dávnému příteli, který se ke mně obrátil zády…

Býval by z něj byl dobrý voják, ale nepřátelil se se špatnými lidmi. Obzvláště s jedním člověkem. S ním.

A pak se tam objevil.

„Překvapen, bratříčku? Jsou mrtví, všichni.“ Neodpustil si ten ďábelský smích. „Chudáčku. Už je nezachráníš!“ Byl jsem v šoku. Ani trochu ho to nezraňovalo...

„Měl jsem tu být!“ okřikl jsem ho. Krev ve mně jen vřela.

„Stejně bys ničemu nezabránil. Och, je mi to líto.“ Alespoň tu ironii v hlase si mohl odpustit, ale už jsem to nevydržel.

„Ale ano!“ Tasil jsem meč. Znaky na něm žhnuly. Nikdy v životě jsem je neviděl tak zářit, jako v tu chvíli. Sám jsem je tam vložil, znal jsem je, ale nešly rozpoznat. Ale k čemu mi to bylo. Moje síla i magie mi  byly k ničemu.

„Copak, bratříčku... Chceš se prát? Dneska nevyhraješ!“

„To nemůžeš vědět. Nikdy jsi nebyl lepší než já. Ani v šermu, natož v magii. Já tě sledoval. Každou minutu tvého života...“

„Ale, ale. Ty časy jsou pryč. Rád bych ti někoho představil. Mého společníka...“ Dlouho mlčel, přemýšlel. Chodil kolem mě, pořád dokola. Byl jsem ve střehu. Nespouštěl jsem z něj zrak.

„Jmenuje se Smrt.“

Kouzlo, které poslal, aniž by přemýšlel, jsem ještě stačil odrazit, ale... Nemohl jsem se nadechnout. Síly mi ubývalo, ale nevzdával jsem se. Trocha naděje pořád přebývala.

Má kouzla ale nezabírala. Neměla žádný účinek. Vychutnával si to. Pomalu mi ubíral sílu. Kousek po kousku mě jí zbavoval.

Znovu jsem padl na kolena, ale tentokrát vysílením. Už jsem se na nich neudržel.

Až poté jsem si ale uvědomil, že mě té síly pouze nezbavuje. Tu, kterou jsem ztrácel, on získával, ale zbytek té své jsem dokázal využít.  Normálně jsem nevyužíval fyzickou sílu, ale tentokrát jsem musel. Spletl jsem to kouzlo a nepozorovaně ho poslal.

V první chvíli jsem myslel, že se nic nestalo. Ale stalo. O deset vteřin později to začalo působit. Odpoutal jsem jeho duši od těla! A pak...

Temno. Pohltila mě tma. Můj život, skončil.