Moje odhodlání se o vánočních prázdninách k něčemu dokopat bylo nakonec silnější než já a já mám konečně několik věcí, o které se s vámi podělím. Ta první bude zrovinka toto. Nebudu to zbytečně okecávat. Omlouvám se předem za ten zvláštně vyhlížející formát, ale takto to píšu v té šáblé ťukárně jménem word a takhle to taky zůstane...
Též jsem navštívila mou drahou yasmin. Bylo to tak inspirující a úžasné. No myslím, že hned zítra taky něco uveřejním... Jen se těšte.
Kapitola I.
Domníval jsem se, že můj život skončil, ale nebyla to tak docela pravda. Cítil jsem, jak můj mozek procitá. Pomalu, ale jistě. Moje myšlenky se začaly ubírat jedním směrem. Pořád jsem naživu!
Pomalu jsem otevíral oči. Povlak snu ze mne opadal neurčitě. Zrak se mi pozvolna zaostřoval, ale nespatřil jsem nic jiného, než tmu. Obklopovala mne ze všech stran, připadal jsem si jako v kleci. Vládlo tu hrobové ticho a vzduch byl chladný. Plnil mi plíce svou zvláštní harmonií. Něco tu setsakramentsky nehrálo.
Matná neurčitost snu byla ta tam. Náhle jsem se cítil tak určitě, že jsem si byl absolutně jist, že mým tělem a duší stále zachvívá Život. V duchu jsem zaklel.
Konečně jsem si uvědomil, co se mi asi stalo. Nemohl jsem se pohnout, vrátil se mi cit v těle, se kterým mnou projela ostrá bolest.
Náhle jsem v blízkosti uslyšel kroky.
Ironicky pak zaznělo: „Probudil ses?“ Okamžitě jsem v tom hlase poznal bratra.
Myšlenky mi běhaly hlavou neskutečnou rychlostí, ale nemohl jsem zaboha přijít na kloub tomu, co se právě děje.
Kroky se přibližovaly pořád víc. Jejich zvuk se rozléhal a odrážel od kamenných stěn. Zoufale jsem se snažil přijít na to, kde jsem.
Bylo tu vlhko, zima, kameny… Především kameny. Že by mne věznil v nějaké jeskyni? Ale proč? A kde? A za jakým účelem?!
Kroky došly až ke mně. Cosi mě chytilo pod krkem, úplně znenáhla. Zasípal jsem. Přínos zvuku se mi rapidně zúžil, ale po chvíli to ustalo a já cítil, jak mi rozvazuje něco pod krkem.
Potom už kolem mě nebyla taková tma. Zběsile jsem se rozhlížel kolem sebe. Mé předtuchy se naplnily. Naproti mně stál Rogir s vítězným úsměvem ve tváři.
Nebyl jsem schopný slova. Civěl jsem na něj a on se v duchu ďábelsky usmíval.
„Pěkné probuzení, že?“
„Chceš tím snad něco naznačit?“
„Být tebou bych se nepovažoval za rovnocenného soupeře.“
„Co máš v úmyslu?“
„Ještě se ptáš?“ Zlověstně se zachechtal.
Sklopil jsem zrak a on mi mezitím uštědřil vší silou kopanec do břicha. Tělem mi projela pekelná bolest. Zkroutila mé tělo do křečovité polohy.
„Snad tě to nebolí?!“
Raději jsem mlčel.
„Och, chápu. Bez těch tvých slavných kouzlíček toho moc nezmůžeš. Hmm.“ Smutně kroutil hlavou.
Začal přecházet z jednoho místa na druhé. Asi metr od sebe, tam a zpátky. Nevím proč, ale cítil jsem se čím dál nervózněji. Co to se mnou jen, proboha, hodlá udělat?
„Mám pocit, že už nemá cenu to nějak zvlášť prodlužovat,“ odfrkl si s pohledem upřeným na mé stále tiše se svíjející tělo. „Nemám moc rád řečičky okolo.“
„To máme všichni společné. Tak prosím... Do toho!“
„Hmm... Tak rychle zas ne. Nechceš vědět, co se to hodlám udělat?“
Jenom tiše jsem procedil skrz zuby: „Ne.“ Nemělo smysl se o to zajímat. Věděl jsem to, i když jsem to nemohl pochopit. Jak se ke mně znovu dostal?
„Já chci abys věděl, co tě čeká. Naposledy se spolu pobavíme jako bratři. Vzpomínáš, když nám bylo osm... Jak jsme si přáli připojit se ke gardě. Bylo to úžasné. Nicméně to musíme ukončit. Všechno.“ Mluvil stále ironičtěji a já na něj jen tupě zíral. „Ještě jsem ti zapomněl sdělit. To, o co ses pokoušel minule. Moc mě to mrzí, ale duši už nemám. Jak bych ti to jen... řekl. Zaprodal jsem ji ďáblu. Hahahá.“
„Co jiného se od tebe dalo čekat,“ nic jiného jsem mu na to říci nemohl. Smrt mě čekala tak i tak. Ale i když jsem se směšně kroutil na zemi pod jeho nohama, slepý jsem pořád nebyl. Duši měl pořád na sebe připoutanou.
Nikdy to nedokázal, ani se o to nepokusil, ale já ano. Viděl jsem jeho auru. Pořád byla rudá. Poskvrnila ji krev. Bez duše by tam nebyla.
„Ne, tys na to už zase přišel. Náš chytrák.“
„Dost už!“
„Jak myslíš.“
Surově mě chytil za vlasy na týlu. Úzkostně jsem zasyčel bolestí a moje tělo se opět podřídilo jemu a nepřirozeně se prohnulo. Sám jsem je vysílením neunesl.
Ta chvíle byla nekonečná, i když trvala jen pár vteřin. Bylo to pro mne neskonale těžké, takto se ovládat, nekřičet a nevzpírat se tomu všemu, ale nešlo to. Musel jsem se smířit s tím, že to takhle skončí.
Donutil mě vstát. Klopýtal jsem a zakopával o vlastní nohy, ale dotáhl mne k jakémusi místu. Zprvu jsem ho nepoznal, ale pak mi to došlo. Bylo to velmi nápadité. Sám bych to asi nevymyslel lépe.
Pohřebiště králů.
„Ach ne! Já ti zapomněl říct, že máš zavřít oči. Takhle to není překvapení. Pojď, vrátíme se kousek.“
Táhl mě po zemi, bolest mi zatemňoval mysl. Už jsem ho nevnímal, neslyšel jsem ho, jen z dálky. Všechno bylo najednou v podivné mlze. Nebyla bílá, ale černá. Ten opar pořád houstl, až do chvíle, kdy se mi vše ztratilo. On, má mysl, vše. I co jsem měl rád.
Už jsem po té době zapomněl, co se mi stalo pak, jen jsem věděl, že to, co se mnou provedl, jen tak nikdo nevymyslel. Pamatoval jsem si útržky jeho posledních slov. „Vrátíme se.“ „Vstávej,“ křičel. Ale pak nic.
Pak už jsem zjistil jen jednu věc, která byla jak šílená a strašná, ale zvláštní a potěšující. Nebyl jsem mrtvý až tak úplně. Byl jsem teprve za pátou bránou. Podstatné bylo, že mi zbývaly ještě další čtyři, za které jsem se za těchto okolností nemohl dostat.
Byl jsem pevně ukotven na jednom místě, nemohl jsem svou duší pohnout ani o píď, ač jsem se snažil, jak to jen šlo. Bůhvíjaká kouzla mě upoutala na jedno místo ve Smrti i v normálním světě. Nemohl jsem pohnout víčkem oka, hleděl jsem vpřed. Ve Smrti do husté šedivé mlhy, v Životě do kamenité stěny – vlhké a porostlé mechem – obrovské jeskyně s trochou světla.
A ač jsem se domníval – a soudil jsem tak milně –, že už nikdy nebudu moci spát a bdít, toho mě naštěstí nezbavil. Hned při prvním setmění, kdy zmizelo světlo v jeskyni a Smrt byla chladnější než dřív, jsem usnul.
Dokonce se mi zdálo, že se mi zavřely oči, ale tomu tak nebylo. I když jsem je měl otevřené, nevnímal jsem obraz před sebou.
Tu noc se mi zdál první sen. Byl zvláštní a zprvu jsem ho nechápal, ale jelikož byl úplně první, uchoval jsem si ho v paměti.
V tom snu byl Rogir a spousta dalších lidí, ale hlavně Mrtví. Všude byli Mrtví. V zemi, kolem Rogira stojícího uprostřed kruhu, v tekoucí vodě, která je trhala na kusy. V prostřední části toho kruhu, který jsem pozoroval z vrchu – létal jsem nad ním jako pták –, stály nekomanti. Praví. Všichni měli pravé zvonce uvázané kolem hrudi. I někteří z nich byli Mrtvými,, aniž tak nevypadali.
Všichni pak sáhli po nějakém zvonci v jeden okamžik. Bylo to zvláštní. Vzali do ruky Saranet a rozezněli jeho dunivý a poutavý hlas. Nebezpečný a nezkrotný. I já jsem se snesl o hodně níž. Jako bych i ve snu opravdu slyšel volání zvonce a padal jsem, řítil jsem se ke kruhu. Zastavil jsem se asi 20 metrů nad kruhem. Dokonale jsem viděl všechno.
Mrtvé to trhalo rovnou na kusy, Rogir se při zvonění svíjel, křičel, proklínal, tělo se mu kroutilo a svíralo ho neviditelné lano hlasu Saranetu. Nebyla to pěkná podívaná, ale mě to těšilo. Bylo mu oplaceno vyvraždění královské rodiny.
Perfektně jsem se dokázal vžít do jeho pocitů. Zažil jsem si je před… Nevím jak to bylo dlouho.
Vzpíral se velice dlouhou dobu. Zkoušel hodně kouzel, aby se dostal ze sevření, ale nic mu už v této chvíli nedokázalo pomoci. Jeho snaha upadla a jeho křik utichl.
V té chvíli skončil můj sen. Jako pták jsem se střemhlav snesl k zemi přímo doprostřed kruhu a opět mě pohltila nepříjemná tma.
Po chvíli čistého a tvrdého spánku jsem procitl a znovu jsem spatřil šedou mlhu Smrti a vlhkou a lesklou stěnu jeskyně.
Tak pro mě na dlouhou, předlouhou dobu skončily sny,všelijaké vnímání spánku. Každou noc se opakovala jen tma a ve dne světlo…
