čtvrtek 30. prosince 2010

Imprisoned Forever - Kapitola I.

Hahaha, lidičky...

Moje odhodlání se o vánočních prázdninách k něčemu dokopat bylo nakonec silnější než já a já mám konečně několik věcí, o které se s vámi podělím. Ta první bude zrovinka toto. Nebudu to zbytečně okecávat. Omlouvám se předem za ten zvláštně vyhlížející formát, ale takto to píšu v té šáblé ťukárně jménem word a takhle to taky zůstane...

Též jsem navštívila mou drahou yasmin. Bylo to tak inspirující a úžasné. No myslím, že hned zítra taky něco uveřejním... Jen se těšte.

Kapitola I.
Domníval jsem se, že můj život skončil, ale nebyla to tak docela pravda. Cítil jsem, jak můj mozek procitá. Pomalu, ale jistě. Moje myšlenky se začaly ubírat jedním směrem. Pořád jsem naživu!
Pomalu jsem otevíral oči. Povlak snu ze mne opadal neurčitě. Zrak se mi pozvolna zaostřoval, ale nespatřil jsem nic jiného, než tmu. Obklopovala mne ze všech stran, připadal jsem si jako v kleci. Vládlo tu hrobové ticho a vzduch byl chladný. Plnil mi plíce svou zvláštní harmonií. Něco tu setsakramentsky nehrálo.
Matná neurčitost snu byla ta tam. Náhle jsem se cítil tak určitě, že jsem si byl absolutně jist, že mým tělem a duší stále zachvívá Život. V duchu jsem zaklel.
Konečně jsem si uvědomil, co se mi asi stalo. Nemohl jsem se pohnout, vrátil se mi cit v těle, se kterým mnou projela ostrá bolest.
Náhle jsem v blízkosti uslyšel kroky.
Ironicky pak zaznělo: „Probudil ses?“ Okamžitě jsem v tom hlase poznal bratra.
Myšlenky mi běhaly hlavou neskutečnou rychlostí, ale nemohl jsem zaboha přijít na kloub tomu, co se  právě děje.
Kroky se přibližovaly pořád víc. Jejich zvuk se rozléhal a odrážel od kamenných stěn. Zoufale jsem se snažil přijít na to, kde jsem.
Bylo tu vlhko, zima, kameny… Především kameny. Že by mne věznil v nějaké jeskyni? Ale proč? A kde? A za jakým účelem?!
Kroky došly až ke mně. Cosi mě chytilo pod krkem, úplně znenáhla. Zasípal jsem. Přínos zvuku se mi rapidně zúžil, ale po chvíli to ustalo a já cítil, jak mi rozvazuje něco pod krkem.
Potom už kolem mě nebyla taková tma. Zběsile jsem se rozhlížel kolem sebe. Mé předtuchy se naplnily. Naproti mně stál Rogir s vítězným úsměvem ve tváři.
Nebyl jsem schopný slova. Civěl jsem na něj a on se v duchu ďábelsky usmíval.
„Pěkné probuzení, že?“
„Chceš tím snad něco naznačit?“
„Být tebou bych se nepovažoval za rovnocenného soupeře.“
„Co máš v úmyslu?“
„Ještě se ptáš?“ Zlověstně se zachechtal.
Sklopil jsem zrak a on mi mezitím uštědřil vší silou kopanec do břicha. Tělem mi projela pekelná bolest. Zkroutila mé tělo do křečovité polohy.
„Snad tě to nebolí?!“
Raději jsem mlčel.
„Och, chápu. Bez těch tvých slavných kouzlíček toho moc nezmůžeš. Hmm.“ Smutně kroutil hlavou.
Začal přecházet z jednoho místa na druhé. Asi metr od sebe, tam a zpátky. Nevím proč, ale cítil jsem se čím dál nervózněji. Co to se mnou jen, proboha, hodlá udělat?
„Mám pocit, že už nemá cenu to nějak zvlášť prodlužovat,“ odfrkl si s pohledem upřeným na mé stále tiše se svíjející tělo. „Nemám moc rád řečičky okolo.“
„To máme všichni společné. Tak prosím... Do toho!“
„Hmm... Tak rychle zas ne. Nechceš vědět, co se to hodlám udělat?“
Jenom tiše jsem procedil skrz zuby: „Ne.“ Nemělo smysl se o to zajímat. Věděl jsem to, i když jsem to nemohl pochopit. Jak se ke mně znovu dostal?
„Já chci abys věděl, co tě čeká. Naposledy se spolu pobavíme jako bratři. Vzpomínáš, když nám bylo osm... Jak jsme si přáli připojit se ke gardě. Bylo to úžasné. Nicméně to musíme ukončit. Všechno.“ Mluvil stále ironičtěji a já na něj jen tupě zíral. „Ještě jsem ti zapomněl sdělit. To, o co ses pokoušel minule. Moc mě to mrzí, ale duši už nemám. Jak bych ti to jen... řekl. Zaprodal jsem ji ďáblu. Hahahá.“
„Co jiného se od tebe dalo čekat,“ nic jiného jsem mu na to říci nemohl. Smrt mě čekala tak i tak. Ale i když jsem se směšně kroutil na zemi pod jeho nohama, slepý jsem pořád nebyl. Duši měl pořád na sebe připoutanou.
Nikdy to nedokázal, ani se o to nepokusil, ale já ano. Viděl jsem jeho auru. Pořád byla rudá. Poskvrnila ji krev. Bez duše by tam nebyla.
„Ne, tys na to už zase přišel. Náš chytrák.“
„Dost už!“
„Jak myslíš.“
Surově mě chytil za vlasy na týlu. Úzkostně jsem zasyčel bolestí a moje tělo se opět podřídilo jemu a nepřirozeně se prohnulo. Sám jsem je vysílením neunesl.
Ta chvíle byla nekonečná, i když trvala jen pár vteřin. Bylo to pro mne neskonale těžké, takto se ovládat, nekřičet a nevzpírat se tomu všemu, ale nešlo to. Musel jsem se smířit s tím, že to takhle skončí.
Donutil mě vstát. Klopýtal jsem a zakopával o vlastní nohy, ale dotáhl mne k jakémusi místu. Zprvu jsem ho nepoznal, ale pak mi to došlo. Bylo to velmi nápadité. Sám bych to asi nevymyslel lépe.
Pohřebiště králů.
„Ach ne! Já ti zapomněl říct, že máš zavřít oči. Takhle to není překvapení. Pojď, vrátíme se kousek.“
Táhl mě po zemi, bolest mi zatemňoval mysl. Už jsem ho nevnímal, neslyšel jsem ho, jen z dálky. Všechno bylo najednou v podivné mlze. Nebyla bílá, ale černá. Ten opar pořád houstl, až do chvíle, kdy se mi vše ztratilo. On, má mysl, vše. I co jsem měl rád.
Už jsem po té době zapomněl, co se mi stalo pak, jen jsem věděl, že to, co se mnou provedl, jen tak nikdo nevymyslel. Pamatoval jsem si útržky jeho posledních slov. „Vrátíme se.“ „Vstávej,“ křičel. Ale pak nic.
Pak už jsem zjistil jen jednu věc, která byla jak šílená a strašná, ale zvláštní a potěšující. Nebyl jsem mrtvý až tak úplně. Byl jsem teprve za pátou bránou. Podstatné bylo, že mi zbývaly ještě další čtyři, za které jsem se za těchto okolností nemohl dostat.
Byl jsem pevně ukotven na jednom místě, nemohl jsem svou duší pohnout ani o píď, ač jsem se snažil, jak to jen šlo. Bůhvíjaká kouzla mě upoutala na jedno místo ve Smrti i v normálním světě. Nemohl jsem pohnout víčkem oka, hleděl jsem vpřed. Ve Smrti do husté šedivé mlhy, v Životě do kamenité stěny – vlhké a porostlé mechem – obrovské jeskyně s trochou světla.
A ač jsem se domníval – a soudil jsem tak milně –, že už nikdy nebudu moci spát a bdít, toho mě naštěstí nezbavil. Hned při prvním setmění, kdy zmizelo světlo v jeskyni a Smrt byla chladnější než dřív, jsem usnul.
Dokonce se mi zdálo, že se mi zavřely oči, ale tomu tak nebylo. I když jsem je měl otevřené, nevnímal jsem obraz před sebou.
Tu noc se mi zdál první sen. Byl zvláštní a zprvu jsem ho nechápal, ale jelikož byl úplně první, uchoval jsem si ho v paměti.
V tom snu byl Rogir a spousta dalších lidí, ale hlavně Mrtví. Všude byli Mrtví. V zemi, kolem Rogira stojícího uprostřed kruhu, v tekoucí vodě, která je trhala na kusy. V prostřední části toho kruhu, který jsem pozoroval z vrchu – létal jsem nad ním jako pták –, stály nekomanti. Praví. Všichni měli pravé zvonce uvázané kolem hrudi. I někteří z nich byli Mrtvými,, aniž tak nevypadali.
Všichni pak sáhli po nějakém zvonci v jeden okamžik. Bylo to zvláštní. Vzali do ruky Saranet a rozezněli jeho dunivý a poutavý hlas. Nebezpečný a nezkrotný. I já jsem se snesl o hodně níž. Jako bych i ve snu opravdu slyšel volání zvonce a padal jsem, řítil jsem se ke kruhu. Zastavil jsem se asi 20 metrů nad kruhem. Dokonale jsem viděl všechno.
Mrtvé to trhalo rovnou na kusy, Rogir se při zvonění svíjel, křičel, proklínal, tělo se mu kroutilo a svíralo ho neviditelné lano hlasu Saranetu. Nebyla to pěkná podívaná, ale mě to těšilo. Bylo mu oplaceno vyvraždění královské rodiny.
Perfektně jsem se dokázal vžít do jeho pocitů. Zažil jsem si je před… Nevím jak to bylo dlouho.
Vzpíral se velice dlouhou dobu. Zkoušel hodně kouzel, aby se dostal ze sevření, ale nic mu už v této chvíli nedokázalo pomoci. Jeho snaha upadla a jeho křik utichl.
V té chvíli skončil můj sen. Jako pták jsem se střemhlav snesl k zemi přímo doprostřed kruhu a opět mě pohltila nepříjemná tma.
Po chvíli čistého a tvrdého spánku jsem procitl a znovu jsem spatřil šedou mlhu Smrti a vlhkou a lesklou stěnu jeskyně.
Tak pro mě na dlouhou, předlouhou dobu skončily sny,všelijaké vnímání spánku. Každou noc se opakovala jen tma a ve dne světlo…

sobota 4. prosince 2010

A little gift.

Jak jen dnes začít... Asi takto: "Vánoce se blíží a dárky se musejí vyrábět." Dárek pro mou spolužačku Kristýnu jest právě tento. Je teď chuděra nemocná. Má zápal plic.  Ach... Líbí? Docela originální nápad... Pomerančová kůra... Kdo by to do mě řekl. Že mě něco takového napadne, jsem nečekala ani já.

Takhle budou vypadat ve vlasech...



Doufám, že se jí budou líbit.
Končím. ZDAR? NAZDAR!

sobota 27. listopadu 2010

27. 11. 2010

Ani byste nevěřili, co jsem dneska všechno stihla udělat.


Ráno, začalo to velmi nesnadně, po brobděném večeru... Šla jsem spát totiž asi o půlnoci, ale před tím jsem udělala jedno hříšnou věc. Došla jsem si pro zmrzlinu. A zpět k ránu, musela jsem vstát v 7.30. Vstala jsem z postele tak rychle, že se mi zamotala hlava, nic jsem neviděla a málem jsem upadla.

Dále - tedy dopoledne - jsem zpívala náš "Vánoční repertoár". Ach, jak jsem se rozplývala nad tou melancholiskou a úžasnou  melodií. Hahaha. Nesnáším Vánoce. Naštěstí jsem měla poruce pár bavlnek.

Odpoledne už jsem konečně strávila doma. Trochu jsem si zahrála na klavír a vyselektovali jsme jednu skříň. Takových starých věcí. Vážně sexy trenky po tatínkovi a taky šaty, které jsem nosila asi v sedmi a budu je nosit znovu. Vypadají sice jinak, než vypadali dřív, ale lépe. A neuvěříte, nebo možná ano, ale našla jsem tolik úžasných šátků, nejspíše po tatínkově babičce... Jen pro mou nejdražší: "Jen si počkej na fotky, 1920... 1890... 1960..."

Večer, ještě nenastal... Nejspíše ho ale zaplním něčím do školy, a nebo spíš ne. Až zítra.

A ještě jsem vám chtěla ukázat něco, co jsem věnovala jsvé bývalé  kamarádce. Ani nebudu pojmenovávat to všechno, co je. Ale to je jedno, toto se mi povedlo. Všechno v ruce, pytlík s kaštany... Nic lepšího jsem nebyla schopna vytvořit.



Tak se zase mějte...
Já jdu uklízet ten bordel co tu máme.

pátek 19. listopadu 2010

Náramek.

Samozřejmě přáltelství, domněného... No, nebudeme to tu rozpitvávat, nejsme patolozi přeci. Upletla jsem z nudy 1. jinačí vzor, než byly proužky a šipky. Kostičky. Muhuahahááá. Takové krásné podzimní barvy, že?



 Tady je maličko více z blízka, já vím, nic extra to není, ale já vůbec nemám čas a toto se tak maličko naskytlo... Myslím ale, že to není až tak nejhorší.


Řekla bych vám ještě něco, co by vás mohlo rozesmát, ale...
Sbohem...
Někdy se ozvu...

sobota 23. října 2010

Krásný podzimní podvečer.

Kéž by to krásné babí léto vydrželo déle. Stačilo by 13°C, ale co teď?! Nic. -2° jsou v noci, 2° jsou přes den. Už to chce zimní bundu. Nemůžu si vzít ani moje oblíbené kostkované sáčko. Jak frustrující je tento fakt.

Nicméně, pokračuji a nebudu si tady vyplakávat své srdce toužící po něčem, co nemůže mít. A tudíž se vracím k tomu ještě krásnému podzimnímu dni, kdy mě mamka vytáhla na kolo. Další hrozná věc tady v Jihlavě. Všude jsou totiž kopce, ale budiž, vcelku mě to bavilo. No a proč mě to bavilo ještě víc? Zkuste na to přijít sami.


Krásné, že? Omluvte tu kvalitu... Je to focené mobilem. Foťák na kolo nenosím. No ale není to nejhoří, ne? Akorát to tam trochu kazí ta modřínová větev... Jinak to prostě nešlo.

Pokračování... Půjdeme od nejbližších dob do minulosti. O prázdninách jsme navštívili s rodinkou Nebeské království. Uhodnete kde to je? Muhuahaháá. Já jsem tak sentimentální.


Nesbeský palác. Bylo to tam opravdu tak dokonalé. Venku i vevnitř.




Peklná zahrada. Zahrada hříchů. Ještě dokonalejší.

Vím, že to tak asi nevypadá, ale dle mého osobního názoru to tak je. Co si o tom myslíte vy, to je už podřadné. Hahaha.

A ještě naposled předesílám. I tady jsme byli na kolech, tudíž je to všechno focené mobile, tak si nestěžujte.

Mějte se... jak uznáte za vhodné. 
Já odcházím, volným a ladným krokem.

čtvrtek 7. října 2010

Léto už skončilo.

Dobrý den,
já vím, toto je ale jen nouzová situace - jen tak mimochodem. Musím se vám zmínit, že vůbec nemám čas. Musím si připravit projekt do dějepisu. Mucha, naštěstí. Dneska jsem prezentovala Paříž ve francouzském jazyce. Musím přečíst Máj do příští středy a vůbec a dneska jsem odmaturovala z čestiny na vyšší úrovni za 3. Jsem spokojená. Na nižší úrovni za jedna. Nevím, jak to mám všechno udělat?!

Poraďte mi, jak mám zvládat krizové situace? Nějaké řešení? Rozvržení časových úseků už jsem zkoušela, upomínky v mobilu taktéž. Nefunguje. Už se mi klepou i ruce když píšu... I'm  down and out (or aground)... No matter.

A teď taková maličká fotečka asi dva roky stará. Haha. Perfektně se mi hodí do Imprisoned forever. Do kterého se mi strašně zamlouvají úryvky ze Shakespeara, z Kundery, z Holanových Příběhů. Dokonalé. O víkendu si udělám pár volných chvil... A teď k věci. Byli jsme na houbách a zbytek je nepodstatný.



Au revoir.

úterý 5. října 2010

Všechno beru zpět!

Muhuahahááááá. Počítač nebyl zase tak nemocný. Ono mu chybělo jen málo. Síťový adaptér a stačilo udělat jen malé kouzlíčko. "Čáry máry fuk" a zase to fungovalo.

A navíc, můj mozek to jinak prostě nepochopil. Hahaha.O víkendu se zase ukážu. Budu malovat a psát. Až budu mít čas, jelikož teď píšeme písemek až až.


Pápápááá.

pondělí 4. října 2010

Dočasné zdržení.

Moc se omlouvám předem, ale mám asi jenom dvě minuty, než mi zazvoní na hodinu, takže k věci.

Nefujguje mi internet, tudíž se počítač odnáší do opravny. Tudíž, jak si asi dokážete odvodit, budu delší dobu mimo provoz... Možná se ukážu, když budu ve škole a nějaká ta chvilka se najde, ale není to moc pravděpodobné.

Mockrát děkuji za pochopení.
Vaše milující   m e d u s a .

sobota 25. září 2010

IQ Test zdarma - IQTestZdarma.cz

 Muhuahaháááá. Dosáhly jsme geniality a obelstily jsme IQ test Fermatovou větou. Jen si to zkuste... Nenáte ani ponětí, co nám to dalo za práci. Tak a teď kdo nás trumfne?!

pátek 24. září 2010

Me and me again.

Jak už asi před deseti minutami zmínila má nejdražší yasmínka. Splnil se nám sen a konečně jsem se mohla dostavit na víkend. Samozřejmě, že už z prvního odpoledne muselo něco vzniknout... Muhuahaháááá.

Tudíž, musím se vám aspoň s něčím pochlubit. Mueh. Zase já. Podzim už konečně začíná.







To be continued.

úterý 21. září 2010

An old map.

Jen aby jste věděli, kde se tak odehrává momentálně děj Forever imprisoned, tak je to v Belisaere... Úplně nahoře vpravo je taký poloostrov v Saerském moři. Tak to je ono.


Ach jak já jsem semtimentální. Pápá.

neděle 19. září 2010

Forever imprisoned - Prolog.

Konečně jsem zase začala na něčem pracovat... není to zatím asi nic moc, asi to stejně celé předělá, ale já nad tím moc nepřemýšlím... Ale přesto doufám, že z toho něco bude...

Prolog.
 Když nám bylo pět a nějaký mladík umřel v boji, či dokonce, když byla válka, říkali jsme: „Chh.. Až mě bude 20, taky chci být voják!“ „No jasně, to už nám bude hodně, budeme starý jako támhleti. To už budeme moct umřít taky.“  
To jsme si samozřejmě mysleli, a když jsme bojovali s klacky a prali se při tom o kus vynikajícího koláče od naší nejoblíbenější a nejlepší kuchařky, třásly jsme se na to, až budeme moct vzít do ruky ten opravdový meč. V těch časech našeho sladkého a nenáročného dětství jsme neměli - jak bychom mohli – jiný sen.
Jak jsme nesnášeli našeho otce, jeho průpovídky. Vždycky, když nás nachytal plížit se ke gardě, řekl: „Počkejte si, až vám těch 20 bude. Času máte dost. A za dvacet let budete říkat něco jiného. Uvidíte.“ Ale když se nad tím zpětně zamyslím a podívám se na to z jiného pohledu, on nám to neříkal bezdůvodně a už vůbec ne často.
Neměl na nás tolik času, obzvláště ne na mě. Povinnosti. K našemu Starém Království, kterému můj otec tak se ctí vládl. Jak to byla krásná léta, až do mých 23.
Tehdy jsem si myslel, že mi vše vychází dle mých opravdu jednoduchých plánů. Tak jsem usuzoval z toho, že jsem exceloval téměř ve všem a o nic, především ne o svou budoucnost, jsem se nemusel strachovat.
Byl jsem sice králův prvorozený syn, ale jak to jen říct. Nechtěný? Nemanželský...? Levoboček, to je asi to nejvýstižnější slovo. Nikdo kromě mě, otce a mého bratra to nevěděl.
Od mých osmi jsem se na všechno díval z povzdálí. A v tuto chvíli to bylo obzvlášť krásné. Vždycky. Sledovat jak rostou mé malé sestřičky, tedy, ne zas tak, ale menší. Bezbranné a nevinné. Jak sílí můj dvacetiletý bratr, který byl následníkem trůnu. Vždycky, celou tu dobu, jsem byl s nimi, alespoň to.
Pak jsem se stal členem královské gardy. Můj dětský sen. Každý den mě čekal tvrdý výcvik a s ním i zranění. Šrámy, zlomené prsty a týdny upoutání na lůžko. Skoro každý den jsem jedno utržil. Aspoň škrábanec jsem si každý den odnesl.
Ale to rázem skončilo.
Stal jsem se nejlepším, což bylo velice potěšující. Konečně mnou prostoupila a můj život naplnila spokojenost. Po 20-ti letech.
Ve Výsadní magii se mi nevyrovnal nikdo. Našlo se jen pár mistrů, kteří mě učili. Pořád ve mně kolovala královská krev a má píle a především touha se naučit to, co umí jen ti nejlepší, mě nutila se zdokonalovat a cvičit víc a víc. Nic jiného pro mě neexistovalo. Byl jsem pro to zrozen. Alespoň jsem se to domníval.
Mé fyzické síle se vyrovnalo též jen málo z ostatních gardistů. Má vytrvalost byla přinejmenším zvláštní. Někteří z nadřízených říkali, že to není možné, abych vydržel téměř třikrát více než ostatní. Mým úderům se nedokázal nikdo dostatečně bránit. Já to nechápal. Rozhodně jsem na nejsilnějšího nevypadal. Moje síla pramenila zevnitř. Z mojí magie. Bylo to... Už si na ten pocit přesně nevzpomínám.
Všechno mi vycházelo. Dokonce jsem mohl být mé rodině víc nablízku, něž jsem si přál. Přijal jsem místo královnina strážce. Obdivován mými sestrami jsem jím byl až do té doby, než se to všechno zvrtlo.
Když jsem to zjistil, pohltila mne smrt. Zármutek a vztek. Cítil jsem všechno a nic. Utržil jsem tu největší ránu. Největší šrám, dýku přímo do srdce.
To, co bylo uvnitř mě, rostlo... Ta podivná síla. Ničilo, spalovalo mě to zevnitř. A s tím vším rostla i zlost.
Královna a mé tři... Mé tři sestry byly zavražděny!
Došel jsem na to místo a... Podlomila se mi kolena. Padl jsem k zemi před nimi, před čtyřmi bezvládnými těly a třemi kameny Nejvyšší moci. I ty byly... Zničené. Uprostřed se jimi táhla prasklina. Pukly. To způsobila jen jedna věc. Královská krev. Ale kdo by...?
Nemohl jsem myslet. Sílil jsem se zlobou čím dál víc a věděl jsem, že za mnou kdosi stojí. Nevěnoval jsem mu pozornost, dokonce ani jeden pohled. Slzy mi kanuly po upocené tváři a rozbíjely se o ještě růžová líčka mé nejmladší sestřičky, již jsem třímal v náručí.
Slyšel jsem je zacinkat a pak se roztříštit na tisíc kousků. Jako by byly ze skla.
V tom okamžiku jsem z ničeho nic ucítil teplo. Procházelo mou hrudí. V tu chvíli jsem se úzkostně uchechtl. Hlas se mi zajíkal. Kouzlo mnou prošlo jako dýka máslem. Podržel jsem si ho v ruce a pak i v mysli.  Bylo to chabé. Tak primitivní.
Pořád vyrovnával jsem se tou ztrátou... Chtělo se mi smát, křičet, ale pořád mi slzy stékaly po tváři na plášť.
Ale v tuto chvíli už jsem neměl čas na zoufání a truchlení. Bylo to divné, normálně bych se nezaobíral něčím, co se dělo mimo mě, ale sílil jsem. Pořád. Nedalo se to vydržet.
Nechtělo se mi od nich vzdálit ani na krok, ale mé podvědomí mě k tomu donutilo. Cítil jsem, jak se mi chvějí kolena, ale nechvěla se. Vysílením jsem nemohl zvednout ruce, ale má mysl to udělala za mne.
To kouzlo, na něž jsem už nemyslel, se najednou objevilo. Bez žádné snahy. Ne, že bych ho poslal. Vyletělo z mé ruky jako šíp. Proti mému dávnému příteli, který se ke mně obrátil zády…
Býval by z něj byl dobrý voják, ale nepřátelil se se špatnými lidmi. Obzvláště s jedním člověkem. S ním.
A pak se tam objevil.
„Překvapen, bratříčku? Jsou mrtví, všichni.“ Neodpustil si ten ďábelský smích. „Chudáčku. Už je nezachráníš!“ Byl jsem v šoku. Ani trochu ho to nezraňovalo...
„Měl jsem tu být!“ okřikl jsem ho. Krev ve mně jen vřela.
„Stejně bys ničemu nezabránil. Och, je mi to líto.“ Alespoň tu ironii v hlase si mohl odpustit, ale už jsem to nevydržel.
„Ale ano!“ Tasil jsem meč. Znaky na něm žhnuly. Nikdy v životě jsem je neviděl tak zářit, jako v tu chvíli. Sám jsem je tam vložil, znal jsem je, ale nešly rozpoznat. Ale k čemu mi to bylo. Moje síla i magie mi  byly k ničemu.
„Copak, bratříčku... Chceš se prát? Dneska nevyhraješ!“
„To nemůžeš vědět. Nikdy jsi nebyl lepší než já. Ani v šermu, natož v magii. Já tě sledoval. Každou minutu tvého života...“
„Ale, ale. Ty časy jsou pryč. Rád bych ti někoho představil. Mého společníka...“ Dlouho mlčel, přemýšlel. Chodil kolem mě, pořád dokola. Byl jsem ve střehu. Nespouštěl jsem z něj zrak.
„Jmenuje se Smrt.
Kouzlo, které poslal, aniž by přemýšlel, jsem ještě stačil odrazit, ale... Nemohl jsem se nadechnout. Síly mi ubývalo, ale nevzdával jsem se. Trocha naděje pořád přebývala.
Má kouzla ale nezabírala. Neměla žádný účinek. Vychutnával si to. Pomalu mi ubíral sílu. Kousek po kousku mě jí zbavoval.
Znovu jsem padl na kolena, ale tentokrát vysílením. Už jsem se na nich neudržel.
Až poté jsem si ale uvědomil, že mě té síly pouze nezbavuje. Tu, kterou jsem ztrácel, on získával, ale zbytek té své jsem dokázal využít.  Normálně jsem nevyužíval fyzickou sílu, ale tentokrát jsem musel. Spletl jsem to kouzlo a nepozorovaně ho poslal.
V první chvíli jsem myslel, že se nic nestalo. Ale stalo. O deset vteřin později to začalo působit. Odpoutal jsem jeho duši od těla! A pak...
Temno. Pohltila mě tma. Můj život, skončil.

čtvrtek 16. září 2010

Windmill n°1.

Jedna starší kresba. Nevím, jak vám, ale mě se prostě líbí. Poprvé, co jsem kreslila čistě tuší. Nostalgie. Kvalita je nevalná, ale  snad se to dá přežít.



Navečer možná přidám další kresbičku. Ale nejsem si jistá. 
Au revoir.

sobota 11. září 2010

WC lady.

Alespoň tak to je zváno mezi námi neodbornými odboníky medusou a yasmin...




Asi ani nemusím říkat, kolik mi to zabralo času, ale hodně, hodně... Ani se mi nechce věřit, že jsem se s tím babrala asi přibližně 20 hodin. Akvarel s tuší a tuškou a vším na A1. Můj první velikánskej obrázek. Já ho totiž začala už o minulých Vánocích...

A proč vlastně WC lady? Je to vcelku primitivní. Prvně to bylo něco jako panenka v moři... Pak se tam začaly rýsovat barevné vlny a už si ani nepamatuji kdo, jen tak prohodil: "To vypadá jak reklama na osvěžovač na haj...(záchod, samozřejmě)."  Takové to, jak se spláchne a ono to udělá bublinky a svěží čisotu!!! Chacha.

Už nevím, co bych řekla, ale ještě jeden zážitek ze dneška. Celý den jsem se buď učila, uklízela nebo hrála na klavír. Bylo to v celku fajn, alespoň jsem konečně měla pocit, že je doma čisto a že jsem udělala něco pro svoje blaho, jenomže to se asi před hodinou pokazilo. Vytekla nám pračka. Tudíž, jako trubka jsem vytírala znova. Teď už jen znaveně sedím a ťukám písmenka.

Toť vše.                           
Nashledanou mý přátelé, mějte se famfárově!
(Vyložte si to asi tak, už mi zase šibe. Muhuahahááááááá.)

úterý 31. srpna 2010

Cold afternoon in the river.

Musím pokračovat. Ta odpoledne, která plodí takovéto fotky prostě stojí za zmínku. Ty fotky. Já je miluji. To je prostý fakt. Tudíž.. Look closely!

"Au, já už nemůžu... Je to studený a nemám kam šlápnout." Ten dementní obličej se nedá nijak odůvodnit. :)


"No, kdyby ta voda nebyla tak ledová, tak si do ní sednu, ale takhle to fakt nejde."


I can say just one thing: "I am medusa!"


yasmin musela vyfotit vážně úplně všechno! Akorát ta roura to tam kazí...


Když svítilo slunce, ta voda byla nádherná, chladivá, nebezpečná, ale hladící na duši.


Abyste věděli, ostatní lidé také chodili. Bylo to trapné, ale už je nikdy neuvidím, tak co.


Ach to studilo.


Proč jsem se tam jen dívala. No jistě, yasmin!


Jak krásná věc ten vítr ve vlasech. Jak vám s nimi vlaje a vy byste chtěli vlát s ním...



Mám takový pocit, že to protentokrát stačí. Yasmin v řece si vychutnám příště, ale nebojte se. Bude to velmi brzy. Brzičko. Jen, co se vyspím maličko! :)

A bientot! (Je to bez diakritiky, nechce se mi to hledat. Lenoším.)

m e d u s a . se vám představuje.

Jen tak pro objasnění... Je snad samozřejmé, že když navštívím yasmin, ať je to na jakoukoli dobu, třeba víkend, vznikne z toho něco takového. Uhrančivé pohledy, stovky uhranutých rybiček a možná i mimochodem šlupek od banánů, pak samozřejmě nemožné úšklebky a zajímavé věci jako například svítící kuličky v puse.

Jen malá ukázka, jak jsem uhranula foťák....


Takle je naše druhá nejoblíbenější...


Tak a tahle je naše nejoblíbenější. To oko a svítící vlasy. :)


A už se jde do akce. yasmin prostě musela fotit všechno.


Bez komentáře... Prostě záchvat smíchu.


Toto byl úplný začátek naší fotící výpravy. Jediné, za co jsem utratila peníze na pouti, pražené mandle.


Začínám, jak to jen říct, zkoušet můj uhrančivý pohled na rybičky v potoce.


To víte, rychlý proces. Zázrak, umění to zachytit.


Normálně bych tuto nazvala: ta s tím svítícím zipem, ale málo vlasů a chlupatá svatozář je lepší.


"Hej, rybičko, ke mně poplav!"


Ta nejvtipnější na konec. yasmínka chce schramstnout svítící kuličku světla.



To je pro dnes vše. Zanedlouho budou další, které jsme nafotily včera. Ach!
Au revoir.

pondělí 30. srpna 2010

New life is coming.

Tak,

po dlouhém přemlouvání. Ikdyž, ono zase tak dlouhé nebylo. Jsem z mého milovaného blogu utekla, byla přímo vyhoštěna. Samozřejmě, že v tom napomáhala yasmin., ypsilon., jak chcete. Já, no, nebyla jsem z toho sice moc nadšená, ale když mi ukázala, kam ťukat písmenka a kde co zmáčknout, aby se to objevilo tam a tam, byla jsem hned spokojenější.

Ona, chápejte mě, ONA by samosebou chtěla, abych si to tu zamilovala... Mám takový pocit - šimrání v mozku, že to nebude ani moc dlouho trvat. Jen tak mimochodem, musím to napsat, jelikož vysedává vedle mě na židli. Muhuahaháá.

Tudíž, je vysvětleno a doufám, že nový začátek, nový život, bude lepší...  :D