úterý 8. května 2012

Dr. Mephisto Pheles

Už zase bych začala větou: "Myslím, že..."

Tak tedy, musím se stydět za svou malou slovní zásobu a nepoužiji ji.

Tentokrát nebude žádná poezie, ale první kapitola povídky jménem Dr. Mephisto Pheles. Bylo mi řečeno, že za ní se stydět nemusím, tak ji sem prostě a jednoduše dám. Je to zase něco nového, jsem hrozná, pořád něco začínám a nic nedokončím, ale což... Mohla bych přidat ještě pár starších fotek, když už zase sedím a flinkám se u počítače. Ale nejprv to počteníčko...


Dr. Mephisto Pheles

            Kamera má v záběru veliký jehličnatý les. Některé ze stromů jsou ještě zasněžené, jiné jsou stále stejně tmavozelené. Všechno působí šedě a bez života, není slyšet vítr - jako kdyby úplně ustal, nezpívají ptáci, možná, že už tu ani nežijí.
            Kamera se snáší z výšky nad lesem přímo mezi větve stromů a dostává se do temnoty, než si naše oči zvyknou. Brzy se ale objevuje světlo, které se stává středem pozornosti.
             Záběr nás dostane skrz les na prosvětlenou mýtinu. Je tam dům. Je starý, jeho omítka je místy opadaná, střecha je obrostlá mechem a sesychá na ní tráva. Co nás ale zaujímá nejvíce, jsou dveře. Ne, je to spíše portál. Klene se nad ním oblouk, je tam i nějaký zašlý nápis – nejde rozluštit - a po pravé i levé straně stojí jako strážce socha hydry. Vypadá, jako by se chtěla vrhnout po každém, kdo vstoupí, jen ne po svém pánu.
            My ale nesměle s kamerou vstupujeme dovnitř. Je tam tma a všude je spousta pavučin a rozházených věcí. Na zemi se válí papíry, lahve od minerální vody… Chuchvalce prachu se pohybují kolem stěn s průvanem. Procházíme dlouhou chodbou. Trvá dobu, než zahlédneme první okno. Je otevřené a dlouhé červenofialové závěsy vlají ve větru. Všechno se tváří podezřele. Jsme uvedeni do rozpaků a netušíme, co se může stát.
            Kolem zdi zatáčíme doprava a procházíme dveřmi.
            Vstupujeme do toho pokoje. Je v něm ještě větší nepořádek než ve zbytku domu. Podlaha téměř není vidět pod vrstvou popsaných archů papíru. Nezáleží, co na nich je. Jsou na zemi. Zajímavý je pro nás stůl. Je masivní, dřevěný a stejně jako zbytek vybavení starý. Jsou na něm škrábance a na boku se ukazují hluboké zářezy od nože. Je ale škoda ho vyhazovat. Má spousty praktických zásuvek a pracovní plocha se zdá být dostatečně velká pro každého z nás. Je ale též plně pokrytá popsanými papíry, leží zde i několik deníků vázaných v kůži. Některé jsou už poněkud otrhané, další působí nepoužitě.
            Teď už dokážeme přečíst, co je na dokumentech psáno. Moc nám to ale nepomáhá. Nákresy složitých aparatur, matematické vztahy a chemické rovnice rozepsané do několika řádků. Není tomu rozumět. Všechno je psané velmi precisně černým inkoustem. Nejsou tam škrtance, je to přehledné… Kamera se ještě jednou otáčí po místnosti.
            Náhle do pracovny vchází muž v bílém plášti. Otevírá druhé dveře. Ozývá se úzkostné zaskřípění, když se dveře otevírají. Je to první opravdový zvuk, který jsme zaslechli. Takže zvuk ze světa ještě nezmizel. S jeho příchodem se ozvala i tichá hudba. Sedá si na otáčivé křeslo za stolem. Jednou si povzdechne, lokty si opírá o stůl, do dlaní pokládá hlavu a dívá se před sebe. Díky kameře se na něj můžeme podívat ze všech stran.
            Je mladý, nemůže mu být více než dvacet pět. Je vysoký a poněkud vyhublý. Nemá žádný výraz a má kruhy pod očima. Dlouhé zlaté vlasy mu leží na zádech a pár pramenů má kolem obličeje.
            Vytahuje z kapsy pero, se kterým si začíná z nudy pohrávat. Několikrát ho protočí mezi prsty. Brzy ho omrzí a odkládá ho opatrně na stůl. Pokládá se do křesla a zaklání hlavu. Jednou nohou se odráží od země a točí se na křesle. Usmívá se u toho a pobrukuje si nějakou jednoduchou melodii.
            Stejnými dveřmi jako jsme přišli my, přichází po chvilce i pohledná slečna v tmavomodrém kostýmku a s plnou náručí balíků.
„Bang!“ ozvalo se z křesla. Mladík se otočil ke slečně, která se ho očividně trochu lekla a usmál se na ni. „Nesete mi ty deníky? A co ty papíry, máte? A ten inkoust z olihní, o který jsem vás žádal? Řekněte, nemohl jsem se dočkat... Zpozdil jsem se kvůli tomu v práci!“
„Ano, doktore Phelesi. Všechno jsem vám přinesla. A to už jste opravdu popsal i ty deníky, co jsem přinesla minule? Vždyť jich bylo čtrnáct!“
„Popsal, co vám budu říkat. Bolela mě z toho ruka.“ Mladík se sklesle dívá na slečnu modrýma, zaslzenýma očima a prosí ji tím pohledem, aby tu sním chvilku zůstala. Slečnu jako by to snad ani nezajímalo.
„Přinesla jsem vám i nový kalendář. Vždyť už je půlka ledna.“
„Půlka ledna? Měl jsem dojem, že je tak říjen, možná listopad. Já se v čase prostě nevyznám. Ale to vám musím říct. Včera v noci se mi to konečně povedlo… No není to úžasné?“ Mladík rychle vstává z křesla a přechází ke slečně. „Jen škoda, že se toho nedožil, nemyslíte? On tolik chtěl…“
Slečna mu ale skáče do řeči. „Já vím, že chtěl, ale chtěl by, abyste se kvůli tomu pitomému výzkumu zhroutil? Kolik nocí už jste nespal? Hhh? Vypadáte příšerně.“
„Hmm. Asi jsem nespal dlouho, já nevím.“ Mladík sklání hlavu, pozoruje nesměle špičky svých bot.
„Mephisto, je vám sotva osmnáct a už se tolik přemáháte. To přece nemůžete. Nikdo vám neřekl, že se taky musí spát, ne jenom pracovat?“ Slečna chytá mladíka za ramena. Ten už ale pláče a nevypadá to, že jen tak přestane.
„Ale no tak. Přece nebudete plakat, Mephisto. Já uvařím černou kávu a něco malého k jídlu, a pak mi všechno povíte, ano?“
„Hmm,“ odpovídá Mephisto. Rukou si utírá slzy, ruku pak do pláště.
            Mephisto v okamžiku, kdy slečna odchází, začíná uklízet veškeré věci ze stolu. Aby tam bylo místo alespoň na kávu a pár talířů.
            Mladík nečeká dlouho a přichází slečna. V ruce má podnos s kávou a je na něm i talíř se sendviči.
„Tak, povídejte, doktore. Jak jste pokročil?“ Oba upíjí kávu a mladík se s vervou vrhá na sendvič.
„No, víte, konečně jsem našel tu správnou směs a následnou reakci, to vám asi nebudu všechno vysvětlovat, ale… Za pomocí mé a netopýří krve se mi podařilo oživit měsíc mrtvou rybičku. Není to úžasné? Co si o tom myslíte?“ Mladík se najednou rozzáří.
„Myslím, že je to úžasné, ale není to trochu nebezpečné?“ strachuje se slečna.
„Proto jsme se s otcem schovali sem. Nikdo o nás nevěděl a církev nás, teda mě, nemá šanci najít, ale kdyby to zjistili, bylo by to špatné, víte? Asi by mi zabavili laboratoř. Já nevím…“ Mephisto se opět začíná chovat nesměle a sklesle. Sám nemá v hlavě jasno, je zmatený a unavený.
„Otec by na vás byl pyšný, Mephisto. Jsem si tím naprosto jistá. To, co jste dokázal v osmnácti letech, nedokáže pravděpodobně nikdo ještě dalších sto let.“ Slečna se na Mephista mile usmívá a dál kouše sendvič.
Po chvilce zase promluví mladý doktor: „Už máte dojedeno? Ukázal bych vám mou rybičku. Ta je ale v laboratoři a taky,“ zašeptal Mephisto. „Můžu vám říct jedno tajemství?“
„Jistě, pojďme se podívat a můžete mi říct, co chcete. Jsem jedno velké ucho.“
„Tak tedy pojďme.“ Mephisto se zvedá ze židle jako první, upravuje si plášť a všechny vlasy si uvazuje do culíku.
„Pojďte prosím tudy.“
Kamera pronásleduje dvojici mladých lidí, kteří schází po schodišti dolů do podzemní laboratoře. Po cestě se postupně rozsvěcí světla a zase zhasínají, když je přejdeme.
Doktor se slečnou přicházejí na místo.
„Páni, nečekala jsem, že je to tu tak veliké.“ Říká opravdu uchvácená slečna.
„Tohle ale není to nejzajímavější, tady jsem dělal jen nějaké méně potřebné rozbory. Následujte mě, ukážu vám tu rybičku. A taky vám pak řeknu to, co jsem chtěl. Jsem z toho trochu nervózní. Ještě nikdo tu nebyl, kromě mě.“
Za malý okamžik přicházejí do místnosti s obřím akváriem.
„Podívejte se, to je ta rybička.“
V akváriu plave kolem dokola žralok a slečna je poměrně vyvedená z míry. „Ale vždyť tohle není rybička.“
„Já vím, ale já mu tak vždycky říkal, vždyť je to prostě Rybička,“ usmívá se Mephisto. „To ale není to nejlepší. Já vám teda řeknu, to tajemství, můžu?“
            „Jen do toho.“
            „Dobře. Já jsem Mephisto Pheles. Jsem vystudovaný doktor biologie, chemie a zabývám se výzkumem umělého života. To víte, problém je v tom, že můj otec, nebyl můj otec, chápete? Můj pravý otec zemřel už před 119 lety a já jsem jeho největší životní objev. Žiji už 137 let. Ale pořád vypadám stejně, to je úžasnější, než to, co jsem zatím dokázal já, ale otec spálil všechno, co bych mohl použít k další práci, a tak jsem musel začít od začátku... Ach jo.“
            „Tak, teď si děláte jenom legraci, že jo?“ táže se zděšená slečna.
            „Ale vůbec ne, když vy jste taková, strašně hodná a milá, myslel jsem, že vám to můžu říct.“
            „Já vás chápu. To ano, ale nejsem si jistá, jestli to můj mozek tak lehce zpracuje.“
            „To nevadí, tak můžete jít zatím domů, budu vás zase čekat příští týden,“ usmívá se Mephisto.
            „Dobře,“ říká tentokrát slečna nesměle.
            Slečna odchází a odjíždí malým stříbrným autem značky Toyota.
            Vidíme už jenom Mephista, jak stojí na prahu dveří a mává slečně v autě.
           
O týden později.
           
            Kamera má v záběru veliký jehličnatý les. Některé ze stromů jsou ještě zasněžené, jiné jsou stále stejně tmavozelené. Všechno působí šedě a bez života, není slyšet vítr - jako kdyby úplně ustal, nezpívají ptáci, možná že už tu ani nežijí.
            Jakmile se dostáváme na světlinu v lese, už nenacházíme starý dům, jsou tu jenom hořící trosky. Střecha praská a řítí se dolů. Všechny okna jsou rozbitá a valí se z nich oblaka kouře.
            Všichni upřeně pozorujeme tu katastrofu a jen málo z nás si všímá toho, že za domem se ztrácí v lese postava v bílém plášti.
            Nastává tma. Hraje hudba a do ní praská oheň…


Počteníčka teda bylo dost? Tak teď ty slíbené obrázky.

Tyhle fotky budou zase z Náchoda, takže nejsou tak staré. Bylo to zase při cestě na čarodějnický vrch, neboli náchodský Dobrošov.








Teď už se s vámi zase rozloučím. 

P.S.: Je sice půl sedmé, ale dobrou noc a sladké sny,
                                                                                 m e d u s a.

2 komentáře:

  1. achjo,jak je to zelený a černý nic mi nejde přečíst.koukala jsem na obrázky a uplně čumím,nádherně kreslíš! ta holka v knihovně,koloušek a vlk :33 a ty fotky jsou taky fajn:)

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat